Jiný pohled

V bříšku těhotné ženy byla dvě miminka. První se druhého zeptalo:
- Věříš v život po porodu?
- Určitě. Něco po porodu musí být.
Možná jsme tu hlavně proto, abychom se připravili na to, co bude pak.
- Blbost, žádný život po porodu není.
Jak by vůbec mohl vypadat?
- To přesně nevím, ale určitě tam bude více světla než tady.
Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou.
- No to je přece nesmysl!
Běhat se nedá.
A jíst pusou, to je úplně směšné!
Živí nás přece pupeční šňůra.
Něco ti řeknu. Život po porodu je vyloučený - pupeční šňůra je už teď moc krátká.
- Ba ne, určitě něco bude.
Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme tady zvyklí.
- Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil.
Porodem prostě život končí.
A vůbec, život není než vleklá stísněnost v temnotě.
- No já přesně nevím, jak to tam bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará.
- Mámu?
Ty věříš na mámu?
A kde má podle tebe být?
- No přece všude kolem nás!
V ní a díky ní žijeme.
Bez ní bychom vůbec nebyli.
- Tomu nevěřím!
Žádnou mámu jsme nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná není.
- Ale někdy když jsme zticha, můžeme zaslechnout, jak zpívá nebo cítit, jak hladí náš svět.
- Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až potom…