pondělí 26. ledna 2009

Miluju dálnice!

Německé dálnice, abych byl úplně přesný. Anebo vlastně německé řidiče. Nikam se necpou, nechávají si dostatečný odstup před sebou, když je omezená rychlost, šine se pomalu vedle sebe, jak bavorák, tak i moje škodofka 8-). Pak přijde konec omezené rychlosti a celej balík aut v klidu vystartuje a metelí si to, co to dá. Když se zapomenu v levým rychlým pruhu, nikdo na mě nebliká, netroubí a ani mi nejede v kufru. Prostě počká a já pak uhnu. Jednoduchý. Značky na dálnici obrovský jak vrata, přehledný, do správného pruhu se navádí aspoň 10 km předem. A sjezdy z dálnice jsou značený stejně, jak u nás šraňky, před odbočením jsou umístěný cedule s pruhama, které oznamují, jak daleko je k výjezdu z dálnice. Líbí se mi i infotabule, které jsou nad dálnicí a omezují rychlost podle zácpy, nebo informují o stavu silnice.
Hned, jak jsem přejel hranice, řek´jsem si, že budu jezdit stejně...no co myslíte, jak jsem to dlouho vydržel? Ne, opravdu to nejde, jezdím tedy v Čechách, jako prase. Odstup si nenechávám, když je padesátka, jedu šedesát, protože by mě ostatní vytroubili, a jen tak někoho před sebe nepustím....8-) .
I když u někoho to přece začít musí, někdo přece musí naučit Čechy jezdit jinak. Připadám si jako svatý Petr co se ptal Ježíše, kolikrát má svému bratru odpustit, když proti němu zhřeší...snad sedmkrát? Ježíš mu odpověděl: „Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát.“ Takže začínám znova a až mě někde potkáte, jak se šinu vesnicí, zkuste nejdříve ject mi pěkně v zadku kufru, pak mě párkrát problikejte a pokud i to nepomůže, klidně mě předjeďte i kdyby tam měla být plná čára...máte totiž mé odpuštění 8-)
Okomentovat